Vítáme Vás na webu malého Dominička Burdy.

Dovolte mi prosím oslovit Vás s prosbou o pomoc pro mého syna Dominička .

Už jste o nás možná zaslechli. V rozhlase, televizi i v tisku se toho o Domískovi řeklo a napsalo více než dost. A to především v souvislosti s plánovanou transplantací jater v Německu. Kvůli komplikacím po úrazu, který prodělal v jeho deseti měsících, musel podstoupit čtyřnásobnou transplantaci jater v Německu. Během 3. a 4. transplantace byl Dominičkův stav velmi kritický a lekáři museli Dominička několikrát resuscitovat, což zanechalo na Dominičkovi trvalé následky.
Po transplantacích Dominiček zůstal upoutaný na lůžko, nemluvil, nijak na mě nereagoval, byl a je naprosto odkázaný na moji péči.
V současné době je Dominičkův stav o mnoho lepší než byl po transplantacích, směje se na mě a reaguje na různé podněty, je ale stále upoutaný na lůžko, jídlo dostává přes nasogastrickou sondu a je trvale na kyslíkové terapii. Více se o Dominičkovi můžete dozvědět v jeho příběhu...

Dominiček se narodil 6.4.2001 jako zdravé dítě. V 10 měsících utrpěl vážný úraz a od té doby jsme znali jen nemocnice, pípání přístrojů, strach, beznaděj, bolest... První boj o jeho život byl hodně těžký. Lékaři nedávali Domískovi skoro žádné procento na přežití. Ale náš velký bojovník to nevzdával, bojoval ze všech sil, aby se mohl opět vrátit domů za všemi, kteří na něho čekali s láskou a modlili se za něj. Po dobu několika měsíců, co byl Dominiček na ARO ve FN Ostrava Poruba, jsem mu stála denně po boku. Chodívala jsem za ním ráno a v noci odjížděla zničená domů. Poznala jsem, co je to beznaděj, strach, bolest. Každý den jsem slýchávala špatné zprávy lékařů, každý den jsem strachy otevírala dveře oddělení, kde byl Dominiček, jaké zprávy mě dnes čekají a zda celou noc, kdy jsem tam nebyla, zvládl. Tohle utrpení skončilo po třech měsících, kdy Dominička pomalu odpojovali od přístrojů, kdy se ze dne na den jako zázrakem jeho tělíčko vzchopilo a začalo z posledních sil bojovat a život si opravdu vybojoval. Byli jsme přeloženi na kojenecké oddělení a tam jsem Dominička učila vše od samého začátku, chodit, mluvit, jíst...hodně jsme cvičili a snažili se vše dohnat, aby se mohl zařadit mezi zdravé děti. Bylo to hodně těžké jak fyzicky tak i psychicky, ale nebyl čas na nářky, museli jsme zatnout zuby a bojovat pořád dál. Dominiček celou dobu prospíval, dohnal své vrstevníky a dělal vše co jiné děti v jeho věku až do doby, než lékaři přišli na to, že má Dominiček díky tomu, že byl dlouho na vysokých dávkách léku (když byl na ARO), cirhozu jater. Od té doby až po transplantaci jater v Hamburku Dominiček bojoval ještě několikrát kvůli komplikacím spojeným s cirhózou jater o život. I přes velmi špatné prognózy lékařů, to vždy zvládnul a vždy se vrátil do běžného života. V roce 2007 musel podstoupit čtyřnásobnou transplantaci jater v Německu. Během 3. a 4. transplantace byl Dominičkův stav velmi kritický a lékaři museli Dominička několikrát resuscitovat, což na něm zanechalo trvalé následky. Po transplantacích však Dominiček zůstal upoutaný na lůžko, nemluvil, nijak na mě nereagoval, byl naprosto odkázaný na moji péči.
Po návratu z Německa nám začal kolotoč rehabilitací, shánění pomůcek. Absolutně jsem nevěděla, co je všechno potřeba. Sbírala jsem informace od rodičů, kteří mají rovněž postižené děti, a čerpala jsem vše od nich. Musela jsem zajistit Dominičkovi rehabilitace, myslela jsem si, že je vše jednoduché, ale nebylo. Pomalu jsem proplouvala a vyzkoušela jsem si, jak těžké je získat jakoukoli pomůcku, co všechno musíme udělat pro to, aby nám ji pojišťovna proplatila. A pokud to pojišťovna nehradí, jak těžké je najít sponzory ať už přes nadace anebo přes firmy a jiné dárce.
Po několika letech od transplantací je na Dominičkovi vidět velký pokrok. Začíná daleko lépe reagovat na podněty a neustále se na mě krásně směje. Dokáže už i vyjádřit bolest, nebo když se mu něco nelíbí. Je to prostě můj statečný a velký bojovník. I přes tento, pro mě velký pokrok, stále Dominiček nechodí, nemluví ani sám nepřijímá potravu. Je tedy pořád odkázaný na mou nepřetržitou péči. V roce 2013 nám k tomu všemu přibyla další komplikace, vysoký tlak. O rok později lékaři při hospitalizaci zjistili, že má Dominiček nízkou saturaci. V současné době je tedy na trvalé kyslíkové terapii a také bere léky na tlak. Bohužel jsme byli během delších hospitalizacích a kvůli problému s tlakem a nízkou saturací nuceni dočasně přerušit rehabilitace. Následkem toho se u Dominička objevila skolióza.
V červnu 2015 absolvoval Dominiček 14 denní pobyt v Adeli Medical Center v Piešťanech. Díky tomuto pobytu se Dominiček zlepšil nejen po fyzické ale také po mentální stránce. Zlepšila se mu skolióza, za což jsem velmi šťastná. Začal otáčet hlavu i na druhou stranu, před Adeli měl hlavu otočenou skoro neustále doleva. Zvětšil se mu rozsah pohybu kloubů a svalů o několik desítek stupňů a je daleko méně spastický. Celkově se mu velmi zpevnilo svalstvo. Stále je ale na čem pracovat a můj šikulka to určitě zvládne. Zlepšil se i po logopedické stránce. Posílil mu jeho horní ret, který měl před Adeli opravdu hodně zkrácený. Jeho pravá strana tváře a úst začala mnohem více reagovat na reflexní body a částečně se mu začal vracet kousací reflex, což mě také moc potěšilo. Dominiček dokonce začal vydávat nové zvuky. Bylo by úžasné slyšet ho zase mluvit. Také má daleko více zavřená ústa a nevyplazuje na mě tak moc jazyk. A v neposlední řadě také přestal skoro úplně slintat. Je toho spousta v čem se můj šikovný miláček zlepšil a já jsem na něj neskutečně moc pyšná, za všechno co díky Adeli dokázal. Tento pobyt jsme mohli podstoupit díky mnoha sponzorům, kteří Dominičkovi zaslali finanční dar a dali mu tak šanci pomalu se začleňovat do běžného života.
Kromě Dominička mám ještě dceru Markétu a žiji s mými dvěma dětmi sama v podnájmu. Jediným mým příjmem je příspěvek na péči na Dominička a alimenty na syna. Naše životní náklady jsou kvůli synovo postižení vysoké, peníze nám postačí pouze k pokrytí běžných a nezbytných výdajů. Je pro nás ale moc důležité, aby Dominiček i přes svůj hendikep měl krásný a plnohodnotný život. Proto neztrácíme naději a sílu s jeho nemocí bojovat.

Proto musíme sami hledat právě Vás, hodné dárce, kterým není lhostejný život druhých, těch, kteří neměli takové štěstí jako jiní zdraví lidé a musí za to, co je pro nás úplně běžná věc (chůze, řeč, zdraví) bojovat každý den a hlavně v tomto boji vytrvat.
Za Vaši jakoukoliv pomoc budeme velmi vděční.

POMOHLI NÁM :

 
 
 
 

 

 
 

domisek.cz


Vsevjednom.cz